Zrak je pro člověka tím nejdůležitějším smyslem. Není tedy divu, že oči považujeme za velmi důležité a komplexní orgány. Mnozí dokonce tvrdí, že jsou dokonalé. A jen málokdo si dokáže představit, jak se asi stalo, že se vůbec vyvinula. Část dokonce tvrdí, že jsou důkazem existence Boha. Tak tomu však není.
I oči totiž prošly dlouhým vývojem trvajícím miliony let, než se objevily v podobě, kterou známe dnes. A rozhodně nejsou tak dokonalé, jak by se nám na první pohled mohlo zdát. Jejich cesta však nebyla vůbec jednoduchá.
Začalo to u již zmíněných prvních mnohobuněčných organismů. I ty se setkávaly s různými druhy nebezpečí. Výhodu měli ti jedinci, kteří se mu dokázali vyhnout. I proto se rozšířily adaptace, kdy se různé buňky staly citlivé na dané veličiny. Některé se staly citlivými na tlak, jiné na teplo a jiné – na světlo.
Tyto velmi, velmi primitivní „oči“, které nebyly nic víc než vrstva buněk, které velmi lehce reagovaly na světlo, znamenaly malou revoluci. Umožnily totiž svému nositeli včas zjistit, že se například dostal do jeskyně, případně že se blíží někdo další. Tím značně zvýšily šanci na jeho přežití.
Není tedy divu, že se tato mutace velmi snadno v populaci uchytila. Avšak brzy přestala stačit. Ona vrstva buněk se stávala stále citlivější, a postupně dokázala rozeznat nejen světlo a tmu, ale také tvary. A to byl počátek očí.
Jak se postupně tyto buňky specializovaly a zlepšovaly se v daném úkolu, zlepšovaly se i zrakové schopnosti jejich nositelů. A tak se postupně dostáváme až k moderním očím.
Zajímavé je, že tento vývoj proběhl nejméně dvakrát, a to nezávisle na sobě. Příkladem druhého typu vývoje jsou dnešní chobotnice. Ačkoliv vidí stejně jako my, jejich oči jsou strukturované poněkud jinak, a to lépe. Například nemají slepý bod způsobený tím, že je zrakový nerv umístěný v popředí očního pozadí.
V každém případě se jedná o fascinující příklad specializace orgánu, který přinášel svému nositeli výhodu ve všech svých vývojových stádiích. Bylo by rozhodně zajímavé sledovat, kam až jednou povede.
